Na začátku musíme zmínit, že rozhodně nejsme ani první a pevně doufáme, ani poslední, kteří si užívají létání bez motoru v okolí Holešova, kde řada z nás žije od narození. Bezmotorové létání má v našem regionu bezmála 100 letou tradici, která je nádherně popsaná díky vzpomínkám Josefa Voltra v knize Krajina pro let stvořená.
Na rozdíl od prvních odvážlivců létajících na větroních startujících z kopce gumovým lanem, my jsme měli situaci daleko jednodušší. Spojovala nás stejná touha plachtit vzduchem.
Protože se létání na větroních na začátku 90-tých let zdálo být pro nás tehdy náctileté poněkud svázané, tak jsme hledali alternativní cestu, jak naši touhu uspokojit. Naštěstí se v té době i v Československu začal prudce rozvíjet paragliding , který jak se nám zdálo, nabízel poměrně snadnou cestu do vzduchu. A tak jsme se po nesmělých rogalistických pokusech vrhali na prvních brusech Alce 29 a Bonusu 27, vybaveni příručkou létání na padákovém kluzáku, odvážně ze svahů.Nadšení nahrazovalo nevědomost, více jsme běhali jak létali, ale naštěstí pohyb nám neuškodil a vše proběhlo bez vážnějších zranění. Zlom nastal po získání piloťáku v roce 1993 a je až k neuvěření, že tři nejzarputilejší z té doby Libor Abraham, Pavel Dohnálek a Aleš Pavlas stále aktivně létájí.
Po našich pionýrsk
ých dobách se poměr naběhaných a nalétaných hodin začal konečně přiklánět k létání a z atletického kroužku postupně krystalizovalo podhoubí vzniku klubu volného létání. Většinu času jsme prolétali v Beskydech nebo na Straníku. S překotným vývojem kluzáků, jejichž výkon neustále stoupal, stejně jako naše schopnosti, jsme začali více využívat k létání Chlum a Hostýn. Přidávali se další nadšenci,například Hulínská klika, kterou zastupuje stále aktivně létající Maza (Martin Mazurek), také se nám podařilo přesvědčit zavilého rogalistu Soma (Pavel Štepán), aby šel s dobou a opustil trubkové dobrodružství. Z Bystřice p.H. se přidává Rosťa Novák a Kravka (Martin Husák). Navázali jsme plodnou spolupráci s početnou Zlínskou grupou okolo Pavla Březiny a podnikali výpravy za létáním po různých koutech Evropy i Severní Afriky. Aleš Flasar nám ukázal netušené možnosti v údolí řeky Soči ve Slovinsku, které s oblibou využíváme dodnes.
Stále jsme nebyli oficiálním klubem. To se změnilo příchodem bratrů Řehových s Pavlem Kohoutkem a v roce 1999 vzniká oficiální Klub volného létání VoStromBouch. Někteří z nás zkouší štěstí na závodním poli, kde se nejlépe daří Inžovi , který dosahuje velmi dobrých výsledků a stává se inspirací pro ostatní. Není náhodou, že je Pavel prvním z nás, kterému se podaří doletět z Velkého Javorníku domů a tím ukáže ostatním, že to o čem jsme kdysi spíše tajně snili je najednou reálné.
Samozřejmě se ani Vostrombouchu nevyhnuli rúzné útlumy, zapříčiněné především mateřskými povinostmi některých členů. Naštěstí se přidávají noví nadšenci, kteří tyto výpadky nahrazují a jejich energie rozvíjí klub dále jako například rodina Brázdilů, zanechávající v nás nesmazatelnou stopu v podobě nezapomenutelných společných zážitků. V současnosti se o poslední reinkarnaci Vostrombouchu zasloužila především Přílepská klika v čele s předsedou Martinem Husákem. Náplň činosti klubu je stejná jako na začátku. Združovat osoby postižené létáním a zdokonalovat se v něm. Dále se snažíme posouvat hranice uletěných kilometrů z domácích terénů, dnes (2016) je to z Chlumu 80km a myslíme, že to rozhodně není poslední číslo. Máme před sebou ještě nesplněné výzvy jako například pokusit se uletět z těchto startovišť nějakou pěknou uzavřenou trať.
